Měsíc červenec je před námi. A zároveň měsíc červen za námi. Déšť střídalo horko a vice versa. Červen byl poslední měsíc, kdy se ještě chodilo do školy a k tomu se vážou i vzpomínky na modelářský kroužek v Kladně. Jak jsem již psal, v květnu jsme otevřeli opět možnost dětem, navštěvovat kroužek. V Kamenných Žehrovicích se tak ale nestalo. Považuji to za chybu. V Kladně jsme měli šest seancí. Měl jsem tam tři kluky, tři Mohykány, kteří i přes nepřízeň doby se rozhodli pokračovat v lepení modelů. Hodně si toho cením, protože se na to také mohli „lidově“ řečeno vyprdnout… Ale oni to neudělali přišli. Dva z mládežníků mají rodiče, kteří je podporují, motivují především myšlenkově. Ten třetí, Lukáš, má tatínka, který sám aktivně lepí plastikové modely a je odchovanec naše klubu. Tam je i pomoc fyzická při stavbě. Nebudu tady srovnávat šikovnost všech tři kluků. To ani nelze, protože je hodně věcí od Pána Boha a zbytek dědictví to které rodiny. Uvádím několik fotografií mých svěřenců.
Pak bych se chtěl zamyslet nad naším fungováním. Jsme klub s dlouholetou tradicí. Pokud vezmu údaj od Radoslava Čížka, jakožto zakladatele klubu, pak je klubu 80 let. Myslím údaj neoficiálního vzniku klubu, což bylo v roce 1941. Náš klub čítá nyní asi 30 členů. Máme problémy s malým počtem dětí, to jsou ti, co by měli postupně dorůstat, přebrat aktivní otěže klubu. Nemáme střední věk, zde jsou slovy dva lidé. Prostě, modeláři jsou převážně v důchodovém věku. Snad nás jednou někdo vystřídá. Nechtěl bych být ten, co bude „zhasínat poslední“. Proto, pokud to půjde, budeme modelářské kroužky držet.
Již jsem psal, že manuální zručnost se vytrácí, ale každý má synapse nastaveny na svůj palec, protože neustále někam posílá jakési zprávy. Nejlépe na sociální sítě a buduje si představu, že má spoustu kamarádů po celé republice či světě. Jenže si neuvědomuje, že když bude potřebovat stěhovat, nebo složit uhlí, tihle kamarádi nepřijdou. Je to jen falešná představa, kterou jsme si v tom virtuálním světě vybudovali. Je v našich hlavách. Setkání na letišti, polétání a poklábosení je ale něco jiného. Dokonce i napsání dopisu ale třeba i e-mailu je jiná disciplína. Musíte myšlenky setřídit, udělat z toho celek. To samé je s modelem. Skládáte jej do celku. To se dnes nehodí. Proto si myslím, že jsme pro život důležití, pro život těch mladých a nejen pro ně. Také pro ty starší ročníky, kteří jsou dlouhá léta členy klubu. Tedy tvoříme komunitu lidí a je zbytečné se v takové komunitě hádat a marnit tím čas.
Mám dobrý pocit z toho, že jsme ve dvojici s Pavlem Bačinou. Ptáte se proč? Já mám občas nápady, které mi přijdou dobré, ne-li geniální a Pavel je takové moje svědomí. Když ze sebe něco vychrlím, tak mě Pavel brzdí. Což je dobře a jsem mu za to vděčný. Nikdy jsem mu za to nepoděkoval. Tak to činím nyní. Obecně Pavel je dobrý kouč. Když se podíváte, jak aktivní jsou jeho ratolesti, je to radost pohledět. Mám takovou naději, že někdo z dětí v klubu zůstane. A třeba se mýlím. Nechme tomu čas.
Doufám, že na podzim konečně přijdou ke slovu soutěže s volnými modely. Moc jsme si jich neužili. Jediná halová soutěž jara, která se dala odlétat byla zrušena z důvodu nezájmu. A to přitom byla dvou-soutěž. Nic ale člověk nenadělá, takže snad se povede odlétat soutěž v Černošicích. Loni to bylo moc pěkné.
Na webu máme několik reportáží ze soutěží RES a F3E. Je skvělé, že se alespoň někdo může takových soutěží zúčastnit. Moje maličkost a Jirka Junior se věnujeme hodně historikům a díky časové zaneprázdněnosti (mé), netrénujeme RESky. Ještě jsme je nevytáhli. Čas se najde pouze, pokud jsem na Kladně. Pavel jako moje svědomí jež mě připomíná, že je na čase začít Resky opět létat. No uvidíme.
Rozběhla se nám pěkná spolupráce s Drozdovskými modeláři. Pomohli nám s pořádáním Memoriálu Radoslava Čížka. Mají velkou devizu, dohodnutou louku nad vesnicí. To my bohužel nic takového nemáme. Musíme se spokojit s naším Doberským letištěm. Mimochodem, povolenky, které se u mne válely v šuplíku, jsem poštou poslal majitelům. Ale to jsem odbočil, hledám louku, kde bychom mohli létat bez omezení. Jenže buď jsou tam dráty, nebo to prostě z nějakého důvodu nejde… Sháním dál, snad se jednou zadaří a nebude moc daleko od našich domovů.
S kým mám ještě dobré vztahy je Aeroklub Raná. Se SAM95 jsme tam dělali již dvě akce a třetí bude v srpnu. Bude to MČR historických modelů. Vždy jsme se tam dohodli na spolupráci. V únoru jsme si tam byli odlétat kolo Korespondenční soutěže. Opět dohoda bez problémů proběhla. Ale letiště je poněkud z ruky 50 kilometrů od nás. Takže se tam nedá jezdit často. Zvláště, když si jdete polétat třeba na hodinku.
Když už rozebíráme spolupráci, tak nesmím zapomenout na obec Kamenném Žehrovice. Obec, a především paní starostka nás jako klub podporuje a spolupracuje na naší výstavě, kterou budeme pořádat.
Připomínám tímto výstavu 100 let Radoslava Čížka, prosím, nabídněte exponáty (modely, vzpomínky, kontakty, materiály, cokoliv…). Když už jsme u těch vzpomínek, stačí napsat jen e-mail se vzpomínáním, které jste ochotní publikovat. Já to zpracuji a pak uvedu na výstavě. Nechci, abychom tam měli 4 modely a plakát.
Končím můj elaborát, plný filozofie. Bylo potřeba to celé zmínit. Je to důležité, abychom všichni věděli, jak na tom jsme a co se dělo prvních 6 měsíců v tomto roce.
Ještě mám jednu věc, co mě trápí. Přeji Vláďovi Horákovi a celé jeho rodině hodně zdraví a držím moc palce. Vláďa je pro mne jakožto modeláře, důležitý člověk, se kterým mám spojeny jak mé modelářské začátky, tak pokračování v mém druhém modelářském životě.
Zdraví všechny Jirka Hloušek