V současné době tato kategorie je bohužel odložena z důvodů opatření vlády. Kategorie, která se jeden čas dokonce chápala jako možná náhrada za venkovní házedla, neb volné modely jsou na úbytě. Můj osobní názor je, že rozhodně není náhradou, ale určitě má v mezi modelářskými disciplínami své místo.
Kategorie je to specifická a určitě modely u nás vyvinuté a používané odpovídají konkrétním podmínkám, které lze u nás dosáhnout. Určitě, kdybychom byli polští modeláři, podmínky budou jiné. Ale k tomu se ještě vrátím.
Typické období pro závody v hale by mohl být podzim, zima a jaro. Ale když se podíváte do kalendáře, v hale se létá po celý rok. Je to dobře, protože je to opravdu pěkná disciplína. A která není? Myslím si, že podporuje hravost modelářů a samozřejmě kreativitu.
Konstrukce současných modelů má dva směry. Oba mohou být ekvivalentní, v podstatě jsou to materiální směry. Tedy z čeho svůj model udělám. Na jedné straně jsou kompozity, tvorba křídel pomocí forem či jiných udělátek. Pak je to směr tvorby modelů z kombinovaného materiálu, tedy balsy a umělých hmot v podobě XPS či Depronu. V obou případech se dá dosáhnout výkonných modelů, které správně seřízeny zabezpečí tvůrci velmi dobré časy. Když píši při správném seřízení, je alfa a omega celého létání s těmito modely. Zde právě zvítězí hravost modeláře se schopností správně a stabilně provádět hody. Ale to samozřejmě platí obecně u házecích modelů.
Kdo propadl pomalému letu v hale, nemůže se nabažit. To se stalo i mě před několika lety. A tak radostně objíždím soutěže a radostně pohazuji svůj model po tělocvičnách a tenisových halách.
A nyní k těm halám. V Česku nejsou stejné podmínky jako třeba v Polsku nebo i v Japonsku a v jiných zemích. Určitě bychom rádi létali v halách, které jsou vysoké dvacet či třicet metrů. Ale taková hala, která by nám poskytla azyl a prostor pro naše choutky spojené s pomalým letem prostě není. Haly v Čechách se tedy pohybují mezi 8 – 12 metry. Jenda z nejlepších hal u nás je v Děčíně. To je hala pro tenis, s velikostí třech tenisových dvorců. Když do ní vejdete, připadáte si malí. Brzy si ale zvyknete a začnete se těšit na dlouhý a pomalý let. Jenže když trénujete často v nízké hale, třeba kolem 8 metrů, zjistíte, že vyhodit model do 12 metrů není zase taková legrace. Můžete buď prudkým hodem model rozlomit, nebo tam prostě nedohodíte. Takže to opět chce trénink a přijít na to, jak vyhodit, tak vysoko. Co by to provedlo s našimi modely ve dvacetimetrové hale vůbec netuším. Je to opět o tom, jaké modely do takových hal stavět, jak pevné a jak veliké. U nás na výšku 8-12 metrů je optimální hmotnost modelu mezi 8,5 gramu až 13 gramů, rozpětí přibližně 700 mm. Myslím si, že pro dvacetimetrové haly to může být mezi 13-18 gramy. Rozpětí takového modelu by mohla být až kolem 1 metru. V Japonsku v obrovských halách je rozpětí určitě metr a více. Z toho mi vyplývá, že kdyby došlo k mezinárodnímu měření sil, je úspěch zcela navázán na podmínky haly.
Zde je soutěž v Krosnu z roku 2018, kde jsou v záběrech i naši kolegové Michal Michna v jeho typickém pruhovaném svetru, Jirka Šífi Schfferdecker a třeba již zesnulý Honza Klik. Závod se hemží modely Mariusze Wrony – Wrona. Na ty se podíváme někdy příště.
I když nemáme haly velké, naše poletování nám přináší radost. A to je správné.
Jirka Hloušek